Jako jediný Čech studoval na slavné koleji Christ Church Oxfordské univerzity, dnes ve Velké Británii působí jako advokát. „Není důvod, abyste v Česku nedosáhli stejného úspěchu jako před lety Britové,“ hodnotí vývoj LGBT práv Jan Václav Nedvídek.
V Oxfordu absolvoval politologii, filozofii a ekonomii. Po studiu práv v Londýně tam dnes působí jako advokát. O LGBT práva se zasazoval už při studiích a se zájmem sleduje i českou kampaň Jsme fér. Férové manželství v Česku je podle Nedvídka otázkou „kdy“, ne „jestli“. Ve velkém rozhovoru promluvil o tom, jak jeho přijetí probíhalo v Británii a proč je důležité, aby se do kampaně zapojilo co nejvíc lidí ze všech společenských sfér.
K prosazení registrovaného partnerství došlo v roce 2004 za vlády Tonyho Blaira, tedy dva roky před tím, než k uzákonění registrace došlo v Česku. Celý ten proces byl v Británii možná až překvapivě hladký: v březnu byl záměr oznámen královnou Alžbětou, v listopadu po hlasování v parlamentu obdržel královskou pečeť, a před Vánoci se už Británií procházely první registrované páry. Pro zákon hlasovali i tradiční odpůrci liberální legislativy, jako například tehdejší předseda konzervativců Michael Howard. Doba se zkrátka změnila.
Ano, čím vším si generace našich rodičů a prarodičů musela projít, o tom se nám dnes bohudíky ani nezdálo. Známý je například příběh Alana Turinga, člověka, který zásadním způsobem pomohl Británii přemoci hitlerovské Německo tím, že vyluštil německý kódovací mechanismus. Jeho země se mu následně odvděčila tím, že jej nechala chemicky vykastrovat poté, co vyšel najevo jeho vztah s mužem.
Ne, na to je třeba upozornit: registrované páry v Británii měly už od počátku veškerá práva párů sezdaných, v čemž se tato úprava nesmírně lišila od současné situace v České republice. Stejnopohlavní páry požívaly úplně stejných podmínek v daňové a jiné sociální politice, a – což je taky nesmírně důležité – stejná adoptivní práva. Nemohlo tedy dojít k tomu právnímu paskvilu, který trápí tolik párů u nás, kdy dítě žije s oběma rodiči stejného pohlaví, ale jeden z nich je právně vůči němu úplně cizí osoba.
Čistě legislativně vlastně došlo pouze ke změně názvu. Ten nejčastější protiargument bylo tedy tvrzení, že vlastně ani není co řešit, že se tím nebude plýtvat časem v parlamentu. Nakonec ta debata trvala skoro devět let. V rámci snahy o zatraktivnění svojí strany pro mladší a liberální voliče se toho tématu chytil tehdejší předseda konzervativců David Cameron a šel s ním do voleb roce 2010.
Možná vážně šlo spíše „jenom“ o symboliku, ale právě na té symbolické rovině strašně záleží. Registrují se přeci auta, nemovitosti nebo veřejné zakázky, nikoliv lidská láska. I přes stejná práva legislativa stále rozdělovala lidi na ty a ony, a vytvářela tak jakousi bariéru bránící skutečné integraci stejnopohlavních párů do společnosti. V tom právě tkvěla ta síla toho pouhého přejmenování – hetero a homosexuální páry si po přijetí zákona nebyly rovny už jen právně, ale i symbolicky.
Konzervativní strana Davida Camerona měla ve svém volebním programu zrovnoprávnění manželství, volby vyhrála, a tak jej prosadila. Lídři všech tří hlavních stran se za změnu postavili, dnes již nesmírně známý projev v Dolní sněmovně pronesla tehdejší ministryně pro rovné příležitosti Maria Millerová.
David Cameron zvolil vlastně velmi konzervativní argumentační pozici. Celá podstata konzervativismu tkví v rovnosti lidí před zákonem a sexuální orientace byla jednou z posledních osobních vlastností, na základě kterých vás stát mohl diskriminovat. Společnost bez diskriminace je pevnější a férovější, takže není co řešit.
Jedním z oponentů byla anglikánská církev. Zatímco na odpor mnohých církví jsme zvyklí všude ve světě, v Anglii (nikoliv ale třeba ve Skotsku) je anglikánská církev oficiální státní církví, a celá ta debata byla tedy poněkud kuriózní. Nakonec ale premiér Cameron dal jasně najevo, že za názory canterburského arcibiskupa je sice velmi vděčný, že ale vláda Jejího Veličenstva má na věc jiný názor a že zákon pojede plnou parou vpřed.
Ano a stálo za tím pochopitelně ohromné množství práce. Co Británii velmi pomohlo – a co nám schází u nás – byla celá řada známých a oblíbených lidí, kteří o svoji homosexuální orientaci otevřeně mluvili. Když známý fotbalista v dresu velkého klubu pravidelně mluví o tom, jak ho mrzí, že si nemůže vzít svého přítele, ve společnosti se něco časem pohne.
Úžasné bylo zapojení občanské společnosti, zájmových skupin, a celé dlouhé řady dalších spolků a skupin. Petice podobné Jsme fér byly skoro na všech fotbalových či ragbyových zápasech, za změnu se postavil i velký byznys či celá řada divadel, operních scén, knihoven, kin, … Byla to krásná doba jakéhosi LGBT jara!
Zákon byl přijat většinou 366 ku 161, a to hlasy poslanců napříč politickým spektrem.
Férové manželství rodinu v Británii neoslabilo – naopak ji posílilo. Z manželství je teď instituce, do které může patřit kdokoliv bez rozdílu, a to mu vlilo novou krev do žil. A to už nemluvím o těch tisících mladých lidí s menšinovou sexuální orientací, kteří nebudou vyrůstat v zemi, kde je za jejich orientaci může někdo šikanovat, ale v zemi, která si jich váží, a která jim umožňuje plně se zapojit do společnosti.
Navíc: co je to tradiční rodina? Před několika generacemi bylo nemyslitelné, aby si protestant vzal katoličku. Ještě relativně nedávno bylo v řadě míst nepředstavitelné, aby si černoch vzal bělošku. Naše vnoučata budou jen nechápavě kroutit hlavou, až jim budeme vysvětlovat, že naše společnost kdysi neumožňovala sňatek párům stejného pohlaví.
Já jsem rozhodně tehdy nic takového neslíbil! (smích) Na britské debatě, na rozdíl od té české, bylo nesmírně zajímavé, jak málo emotivní byla. Jak jsem se už zmínil, ta situace v Británii byla jiná než u nás, protože právně bylo ve všech důležitých věcech postaveno registrované partnerství na roveň manželství. To samozřejmě neznamená, že se neobjevovaly různé méně či více podivuhodné postoje. Odvolávání se pouze na tradici je vždycky jenom taková floskule: tradičně přeci ženy neměly právo volit, nevolníci platili desátky, uctíval se bůh pohostinnosti Radegast.
V tomhle ohledu byla debata v Británii bohudíky mnohem věcnější než to, co v současnosti vidíme u nás – ani ti největší konzervativci si netroufli navážno prohlašovat, že dítěti by bylo lépe v ústavní péči než doma se dvěma lidmi, kteří ho mají rádi. Navíc otázka adopce už byla vyřešena v souvislosti s registrovaným partnerstvím.
Vždyť nám přeci vůbec nejde o nějaké výsady či privilegia. Nejsme v situaci, kdy heterosexuální většina blahosklonně věnuje homosexuální menšině dáreček ve formě upravené legislativy. Jde o napravení křivdy, kdy z pozůstatku jakýchsi předsudků stát diskriminuje jednu skupinu obyvatel. Nám přeci nemůže stačit nic míň než zákony, které měří všem stejným metrem.
V prvním roce platnosti nové legislativy jakýsi statistický boom opravdu nastal, protože spousta registrovaných párů se nechala přeregistrovat na manželství. Jinak jsou ale čísla velmi stabilní. Ale: jen pár let stačilo k tomu, aby se setřel rozdíl mezi tím či oním manželstvím. Britský statistický úřad tak například od letošního roku nemá zvláštní kolonku pro jedno či druhé, takže už vlastně ani nebude možné vědět, kolik z nových manželství je stejnopohlavních.
Jsem velkým optimistou. Historie jde kupředu, a já jsem přesvědčen, že zavedení férového manželství u nás je otázkou kdy, ne jestli. Společenské postoje se mění nesmírně rychle – zatímco ještě před deseti, patnácti lety bylo být gayem či lesbou určitou bariérou ke vstupu do vysokých pozic i v Británii, dneska jsme někde úplně jinde.
Předsedkyně skotských konzervativců žije se svojí irskou manželkou, premiérka Mayová zaslala zdravici na London Pride a prohlásila, že zavedení férového manželství považuje za jeden z největších úspěchů svojí politické kariéry. Britské ozbrojené složky mají vlastní kampaň proti homofobii a policie a kontrarozvědka byly v roce 2017 označeny ze jedny z nejvíce LGBT-friendly zaměstnavatelů.
Masarykovská drobná práce té ohromné spousty dobrovolníků na tom má lví podíl. Přesvědčujme lidi ve svém okolí o tom, že homosexuální páry si zaslouží úplně stejné uznání jako páry heterosexuální. Není důvod, aby manželství pro všechny neplatilo i u nás.
Dobrovolníků a dobrovolnic není nikdy dost. Chcete taky přiložit ruku k dílu? Napište nám, kde a jak byste rádi pomáhali!
Foto: archiv Jana V. Nedvídka
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
