Psali o gayích v arabštině a pak přišel zákaz. Čekali jsme to dřív, říká zakladatel magazínu

Když jsem byl mladší, nemohl jsem najít publikace a články o problematice LGBT. Ten nedostatek informací byl frustrující. Když mi bylo 18 let, napadlo mě začít vydávat magazín. Na začátku měl jen velice jednoduchou podobu. Články jsem psal sám, nebo mi je posílali ostatní.

Tahle myšlenka vznikla vlastně náhodou. Dělal jsem rozhovor pro Independent Age a během rozhovoru padla otázka, jestli mě napadlo vydávat magazín i v arabštině. Byla to součást přirozeného vývoje. Zpočátku jsme trvali na anglickém jazyce, abychom ochránili magazín před reakcemi davů. Mohlo to být nebezpečné pro nás a mohlo to být nebezpečné i pro komunitu, nechtěli jsme být tak na očích.

Nakonec jsme si řekli, že to tedy za rok zkusíme. Oznámili jsme našim čtenářům, že vyjde i arabská verze, a najednou přišla celá řada pozitivních reakcí. Proto jsme na přelomu září a října vydali první dva články v arabštině a zbytek byl v angličtině. Následně vydávání našeho magazínu v Jordánsku zablokovali.

Měsíc a půl předtím jsem poskytl rozhovor zahraničním médiím. Také jsem udělal interview pro velice alternativní web o tom, jak příslušníci LGBT komunity žijí v Jordánsku, a řekl jsem jim o arabské verzi My.Kali. Tenhle rozhovor pak použili proti mně. Hodně jej překroutili a pasáže z něj začala přejímat jordánská bulvární média.

Mluvilo se o LGBT magazínu, který vychází v arabštině, a najednou tu byla silná kritika. Naše země je velice tradiční, je v ní hodně věřících a je v ní hodně institucí, kterých si musíme vážit a respektovat je. Proto náš případ nakonec putoval před vládní komisi pro média.

Komise nám nedala nic vědět. Řešilo se, že náš magazín není registrovaný a nemá licenci, a pak nás ze dne na den bez nějakého upozornění zablokovali.

Ano, teď naše stránky v Jordánsku blokují. A je to asi i pochopitelné, protože články, co jsme napsali v arabštině, byly poměrně kontroverzní. Měli jsme rozhovor s imámem (muslimský duchovní - pozn. red.), který přiznal svoji orientaci a pak ho vyhodili. V rozhovoru jsme se bavili o genderu a sexualitě, což jsou věci, o nichž se na Blízkém východě téměř nemluví. Takže to bylo poměrně vyhrocené téma.

Ne, on se rozhodl, že o svém coming outu natočí video na Youtube. Když se to objevilo na internetu, ministr pro náboženství si ho pozval do kanceláře a chtěl si s ním o tom promluvit. A imám si celý ten rozhovor natočil na kameru a pak to dal na Facebook. Následně ho vyhodili a musel opustit zemi.

Utekl do Libanonu, kde se v Bejrútu skrýval téměř půl roku v příšerných podmínkách. Jeho bratr ho hledal, a protože zneuctil rodinu, tak ho chtěl zavraždit. Ale nenašel ho a imám pak odletěl do Kanady. Rozhovor tedy vyšel až po jeho coming outu.

Byl dvakrát ženatý a jeho druhá žena byla z velice ortodoxní rodiny. Když se s ní chtěl rozvést, tak musel jejímu otci vysvětlit proč. Řekl mu tedy, že je sexuálně impotentní a ona je stále ještě panna. Následně se musela svolat celá vesnice, aby se rozhodlo, zda to jsou uznatelné důvody a zda je to pravda. Dodal, že to pro něj bylo tak těžké, že pak šel do lesa, kde plakal.

Máme alternativní magazín nazvaný Medium. Bude v arabštině i angličtině, takže teď máme dvě oddělené stránky. My.Kali obsahoval články jak v angličtině, tak v arabštině a někdy to působilo zmatečně a nebylo to tak přehledné. Nyní máme dva weby, na kterých Medium vychází. A doufám, že nás znovu nezablokují.

Vždycky budeme alternativním médiem a budeme se pohybovat na hraně. Popravdě nás spíš překvapilo, že nás nezablokovali dříve. Ale myslím, že je lepší, že nás blokovali teď a ne později. Zároveň si myslím — je to můj osobní dojem — že vládní komise musela zablokovat My.Kali, protože se musela ospravedlnit před vládnoucí konzervativní stranou. Konzervativní strana nemá ráda LGBT.

V minulosti byla doba, kdy se lidé s homosexuální orientací nebáli. Nemluvilo se o tom, ale v soukromí si mohl každý dělat, co chce. Později se do toho ale vmísila média a začala generalizovat a vytvářet stereotypy. Nemluví o příslušnících LGBT, ale o uctívačích satana. Je to téměř kult, což je velice nebezpečné.

Například na Youtube je kanál, kde publikují videa. Často tam vyvěšují hodně sexistických a homofóbních videí. Před dvěma roky jeden komik natočil video, kde vyjadřuje svoji averzi k LGBT lidem, utvrzuje své diváky ve stereotypech a vyzývá je k vyhlazování LGBT menšin. Následně Youtube tento kanál smazal a vydal omluvu. Ta ovšem byla velice vágní, nebylo patrné, kdo se komu omlouvá a za co.

Ne, ale většina je konzervativní a nechce to přijmout.

V arabském světě je normální, že si náklonost projevujeme na veřejnosti. Je tedy v pořádku, když muž drží za ruku muže, nebo naopak když se drží za ruce dvě ženy. U dvou žen je i v pořádku, když společně odejdou do pokoje, protože nikdo nepředpokládá, že by se tam mohly věnovat i něčemu jinému, než je povídání o make upu a klábosení. Ale pokud spolu odejdou do ložnice dva muži, tak je to podezřelé.

Na druhé straně pro LGBT lidi je jednodušší, když spolu žijí, než kdyby společně bydlel nesezdaný pár. V tu chvíli by se o ně začali zajímat sousedé.

V Jordánsku to není postavené mimo zákon, ale je to velké sociální stigma. Jsme země lpící na hodnotách a rodinné tradice a kultura rodiny tu má větší sílu než zákon. Pokud někdo zabije svoji dceru nebo syna ze cti, tak neříkám, že to policie odloží, ale nebude to považovat za vraždu, bude to jinak kvalifikované.

Záleží případ od případu, ale většinou musí jejich syn nebo dcera na nějakou dobu opustit domov, pak se vrátí a buduje důvěru od počátku. Pokud by se to dostalo na veřejnost, tak i ta rodina bude stigmatizovaná. Například nikdo by se neoženil se sestrou člověka LGBT.

Když to řeknu zjednodušeně, tak já s tím nevyšel ven sám, ale udělali to ostatní. Když jsme před devíti lety začali vydávat magazín, tak to bylo pro určitý uzavřený okruh lidí. Prodával se v PDF verzi online přes internet. Na jedné obálce jsem byl pro legraci i já. Nějací novináři se k tomu ovšem dostali a následně to vyšlo v novinách s titulkem: „Revoluce buzen v Jordánsku.“