Czeslaw Walek: Nejdřív jsem si říkal,… (Zveřejněno: 09.10.2013)
Czeslaw Walek o svém životě, coming outu, Prague Pride, životní lásce i vstupu do politiky za Stranu zelených.
Jsem kluk z hor, z malého městečka, a ještě k tomu z uzavřené polské menšiny. Z dětství si nejživěji pamatuju posměšky, jimiž má rodina častovala strýce, který byl gay a netajil se tím. Proto asi není divu, že já si svoji orientaci přiznal až v 27 letech.
Na gymplu jsem tančil latinu a byl neustále v obležení holek. Moje středoškolská léta pobíhala standardně. Tedy heterosexuálně. Při studiu v Budapešti jsem si dokonce našel holku. Vydrželo nám to dva roky, když do toho budu počítat i ten poslední půlrok, co jsem brousil po gay seznamkách. Nejdřív jsem si říkal, že to prostě nechám takhle dál plynout, ale pak mi došlo, že s tím vlastně chci něco dělat. Po rozchodu jsem si prošel divokým obdobím večírků a šestidenních lásek. A došlo mi, že nastal čas začít své okolí seznamovat s tím, kdo vlastně jsem. Mamince jsem to oznámil na společné cestě do sámošky, v intimním sídlištním panoramatu. Vzala to dobře. Vždyť se s námi už naučila, že proti větru se nedá čůrat. A zavelela: „Otec se to nikdy nesmí dozvědět.“ Nikdy v tomto případě trvalo dva roky.
Přišly Vánoce a já mamince volal kvůli receptu na kapra. A táta se nějak dovtípil, že kapra smažím se svým přítelem. Svůj žal se po chlapsku pokusil utopit v alkoholu, takže můj příjezd na svátky tehdy nebyl ve znamení klidu a míru. Dozvěděl jsem se od něj, že jsem vřed rodiny. Pokusil se mě vymáčknout pryč z domu, ale tehdy zasáhla maminka. Mezi vánočními pohádkami a pirožky mi bylo řečeno, že moji rodiče jsou v Třinci vážení občané (polské komunity) a že svoje gayství ať si nechám do Prahy.
Brzy na to jsem se stal součástí týmu Prague Pride. Byla to od začátku skvělá práce, skvělí lidé, skvělý cíl. Jen mě nenapadlo, že na tiskovku přijde 60 novinářů, že se náhle objevím v celostátních novinách a televizích. Tátovi jsem sice naznačil, že v Praze dělám festival zaměřený na LGBT, ale moc jsme to nerozebírali. Na můj mediální úspěch zareagoval jen smskou: „Doufám, že v průvodu půjdeš v první řadě v sukni, abys tu ostudu udělal ještě větší.“ Nebavili jsme se pak skoro rok. Snažím se ho chápat – v práci si z něj chlapi utahovali, kdo ví, jestli měl vůbec s kým jít na pivo.
Když jsem potkal Willema, okamžitě jsem věděl, že to je On. Jsme spolu už pět let a vztah s ním mě neuvěřitelně posiluje. Mám ho moc rád a chci si ho vzít. Nemyslím registrovat. Chci mít skutečnou veselku, plnohodnotný závazek na celý život. Štve mě, že ve všem ostatním jsme si s heteráky rovni, ale když přijde na manželství, najednou nás na úřadě šoupnou do horší kolonky. Willem je Holanďan, a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme v Holandsku, které rozdíly podle pohlaví párů nedělá. Nejdřív jsem si říkal, že zabedněnost českého práva prostě nechám plavat, ale pak mi došlo, že s tím vlastně chci něco dělat.
A tak kandiduji do parlamentu za Stranu zelených. Když se nám podaří zavést rovnost v manželství heteráků a gayů i v České republice, třeba mi na svatbu přijde i táta.
